Já, páníček a panička

Když se poprvé byli na mě páníčkové podívat, byla jsem opravdu prcek. Z toho prvního setkání si moc nepamatuji, snad jen to, že přišli opět cizí páníčkové, kteří si nás všechny poňutlali, pak si mě vzali do náruče a krásně mě drbali, až jsem slastně usnula. Ale jenom na chvilku a když jsem zaslechla, že si mě vezmou a budu jejich pejsek, tak jsem dostala strach…já, že mám jít od maminky, sestřiček a brášky???.....NIKDY! Jen se podívejte jak jsem utrápený pejsek a těch starostí, co mám!

Jenže ani utrápený výraz je neodradil. Vůbec jim nevadilo, že jsem nejmenší. Ani to, že když ostatní byli tleskáním probuzeni, že mají baštit, já jsem slastně spinkala, protože jsem věděla (podle čuchu), že mističky jsou ještě prázdný….a to jim muselo být hned jasný, že jednoduchý to se mnou mít nebudou! Druhý den se přijeli na mě opět podívat a já se začala pomalu smiřovala s osudem, že opravdu od maminky budu muset odejít. Pak dlouhý dny nikdo nepřijel a já si říkala, že přeci jen budu žít ten psí život po boku maminky, sestřiček a brášky.

Ale pak to přišlo…sestřičky a bráška se rozjeli do nových domovů a u maminky jsem zůstala jenom já a sestřička Inna. Už nebylo tak veselo jak na začátku a já si říkala, že na mě moji páníčkové zapomněli a nikdo mě nechce…ale pak zazvonil u vrátek zvonek a ve dveřích se objevili…MOJI PÁNÍČKOVÉ. Já je utíkala, co mi jen tlapky dovolili, slušně přivítat, pak jsem jim ukázala jaký raubíř jsem a že jsem opravdu pro každou čertovinu. A jelo se domů. Takovou dálku jsem nikdy nejela, ale cesta utíkala dobře a já ji skoro celou prospinkala. Doma na mě čekal pelíšek, který byl jen pro mě, mističky s vodičkou a baštou a plno hraček. Už teď jsem věděla, že se mi s mými novými páníčky bude moc líbit, proto jsem se jich první týden držela a hlídala si je na každém kroku. Pak jsem, ale zjistila, že je spousta zajímavějších věcí a nechala páníčky, aby si mě hlídali sami. Až postupem času jsem pochopila co páníčkové ode mě chtějí a jaká jsou pravidla hry. Ale přeci jen se pořád řídím heslem, že pravidla jsou od toho, aby se mohly porušovat.

A jaký jsou moji páníčkové? Po pravdě, ne vždy je to s nimi jednoduchý, občas si na mě vymyslí spoustu nesmyslů….abych se šla koupat, že ty voňavý bonbóny co rostou ve křoví nesmím jíst, pak si musím lehnou třeba 5x za sebou, což už vůbec nechápu, když vidí, že to přeci umím …ale já je mám i tak ráda a snažím se jim vyhovět….jen občas zase zkusím jestli náhodou nezměnili názor a třeba mi to neprojde. Nejraději mám, když jedeme s paničkou a pánečkem na nějaký výlet, to bývá pak legrace.

Jinak panička ta se často snaží domluvit procházku s nějakým psím kamarádem, chodí se mnou do psí školy a vymýšlí zajímavé obnovy procházek. Na druhou stranu je na mě o hodně přísnější než páníček, chce toho po mě čím dál tím víc a nedá mi pokoj ani při procházce. A kdyby jste viděli, jak se umí čertit, když něco provedu, to mě pak ani páníček nezachrání, i když se mě vždycky zastává. Od paničky taky dostávám spoustu dobrých mňamek a její vařené pochoutky přímo zbožňuji. 

Páníček ten si zase se mnou venku víc hraje, i povolenku do postele mi zajistil :o))))…sice jenom, když jsou s paničkou vzhůru, ale pokud není panička doma spíme spolu celičkou noc.

Taky se mnou vymýšlí kde jakou lumpačinu a nejeden průšvih za mě vyžehlí. Jen občas se mi směje a říká, že jsem typický „mamiňák“.

Páníčky mám moc ráda a jejich péči o mně, jim denně oplácím tou pravou psí láskou!